Bolest není od lásky nikdy daleko.
Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní.
Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.
Nikdy nebude šťastným, koho bude trápit, že někdo je šťastnější.
Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a trestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.
Člověk je učeň, bolest je jeho mistrem. Nic se nenaučíš bez mistra.
Láska způsobuje bolest, ale také bolest léčí. Láska prostě bolest je.
Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.
Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá.
Tvou bolest nářek nezhojí, jen prozradí.
Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít.
Je mnohem lepší zapomenout, než neustále vzpomínat a trápit se.
Slušné vychování ženy spočívá v tom, že bude raději trpět, než aby se vnucovala.
Těžké je mlčet, když cítíš bolest.
Pomyšlení, že nejsme ničím člověku, jemuž jsme byli vším, je obzvláště bolestné. To už člověk netrpí pouhou žárlivostí, tady je zraňována sebeláska.