Konání člověka je zrcadlem, ve kterém každý nejlépe vidí sám sebe.
Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.
Ale žít jenom proto, aby člověk žil, to je dost málo. Život musí obsahovat hodnoty, pro které stojí za to žít.
Člověk je člověku ustavičným nebezpečím.
Cesta není od člověka daleko; jestli považujeme Cestu za něco nadlidského, nad člověkem, není to pravá Cesta.
Nenávist lidí se také opotřebuje.
Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí.
Rozumný člověk se přizpůsobuje světu kolem sebe. Nerozumný se vytrvale snaží přizpůsobovat svět sobě. Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech
Vlastně jest každý člověk i uprostřed největšího davu osamělý, poněvadž vždy jen rozumí sobě.
Ježto lidé nemohou nepřetržitě pracovat, potřebují odpočinek, přesto však odpočinek není konečný cíl.
Náleží k tomu nemnoho umění a práce, aby člověk byl počat, jakmile se však narodil, jest na sebe vzíti péči pilnou a úzkostlivou, aby byl odchován a vychován.
Skutečný přítel je největší z pokladů, a přece se lidé pachtí za těmi menšími.
Člověk je dobrý a chce dobro. A když je zlý, tak lidé zajisté mu zatarasili cestu, na níž chtěl dobrým býti. Je to hrozná věc zatarasiti cestu, ale je to tak časté, a proto je člověk zřídka dobrý.
Pořádní lidé říkáme obvykle těm, kteří jednají jako ostatní.
Lidé si vytvořili obraz osudu na zakrytí vlastní nerozvážnosti, neboť osud jen málokdy bojuje s rozumností.