Člověk má zpravidla co do činění jen se třemi událostmi: rodí se, žije a umírá. Necítí, že se rodí, trpí, když umírá, a mezi tím zapomíná žít.
Odvaha je vlastně protimluv. Znamená totiž silnou touhu po životě beroucí na sebe formu odhodlání ke smrti.
Verše nepodléhají smrti.
Každého později či dřív čeká mu souzená smrt.
Zbabělci umírají často ještě před smrtí, hrdinové okusí smrt jen jednou.
Nesmrtelné verše umírají biflováním.
Teprve až smrt zarámuje život, portrét je doopravdy zavěšen na zdi.
Život: doživotní trest smrti.
Po smrti sláva pozdě přichází.
Statečný umírá jednou, zbabělec stokrát.
Hanba vlasti je i mojí hanbou, rána vlasti je i mojí ranou, smrt vlasti je i mojí smrtí - ale také její život je i mým životem, také její sláva je i mou slávou.
Spisovatelé a básníci musejí být daleko prozíravější než policisté a soudci, protože neodsuzují k vězení či k smrti, nýbrž k věčnému zatracení.
Dětství je duševní stav, v němž je to vše nové zajímavé, co dospělé smrtelně nudí.
Kdo hyne svými zbraněmi, ten dvakrát umírá.
Diktátoři humanisté dovolují občas svým odpůrcům sebevraždu, ba i přirozenou smrt ve vězení.