„Představěj si, Kohn, já vám takhle jednou sedím v zahradní restauraci, když si vtom ke mně přisedla taková pěkná dívenka. Tak jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, potom jsme navštívili kino, odtud jsme přešli do baru na skleničku, pak jsem ji pozval k sobě domů a tam jsme se třikrát, představěj si, Kohn, třikrát jsme se pomilovali.”
„Já jim úplně věřím, že seděli v zahradní restauraci, i to, že si k nim přisedla dívenka (i když, chudinka, asi musela mít šedej zákal), věřím jim i to, že byli spolu na zmrzlině, i u nich doma, věřím jim i to, že se spolu třikrát pomilovali, ale co jim nemůžu věřit, Roubíček, nemůžu jim věřit to, že byli spolu v kině!”
„Himlhergot, Kohn, když mi věřej, že jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, že jsme šli do baru, pak jsem ji pozval k sobě domů a dokonce i to, že jsme se tam třikrát pomilovali, proč mi ausgerechnet nevěřej, že jsme byli spolu v kině?”
„To když voni, Roubíček, ještě mohli třikrát, to ještě žádný biografy neexistovaly!”