Jsou takhle Husák a Štrougal na návštěvě v Japonsku na večírku. Stoly se prohýbají nákladem rozličného jídla, všechno nádobí je ze zlata. Husák se Štrougalem závidí a Husák zašeptá: „Hele, když si každý vezmem jednu zlatou lžičku, nic neubude.”
A tak když se nikdo nedívá, Husák šup lžičku do náprsní kapsy. Štrougal se také o to pokusí, ale jak se mu stářím klepou ruce, zacinká omylem na skleničku. Všichni se samozřejmě otočí a Štrougal začne: „Vážené dámy, vážení pánové, moc bych vám chtěl poděkovat za...” atd.
Když skončí, pokusí se znovu, ale zas, jak se mu stářím klepou ruce, zacinká na skleničku, a znovu začne: „Vážení, jelikož je to tu opravdu úžasné, musím vám znovu poděkovat za...” atd.
Když se o to pokusí potřetí, zas omylem zacinká na skleničku, všichni se - už otráveně - otočí, a Štrougal začne: „Na závěr bych vám chtěl ukázat jedno české kouzlo. Dívejte se: Zlatou lžičku si zastrčím do své náprsní kapsy a z té Husákovy ji vytáhnu!”