Žádný otec a matka nepovažují své děti za ošklivé.
Ženy stejně jako děti jsou ovšem prazvláštní prevíti: chovají se v životě tak, jak se jim samým zlíbí, a přitom vyžadují, aby je člověk věčně jen laskal a chválil.
Děti je třeba vychovávat k lásce k lidem a ne k sobě samému. A proto samotní rodiče musí mít rádi lidi.
Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.
Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.
Lidé se bojí smrti tak, jako se děti bojí jít do tmy. A právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrost i ten druhý.
Děti jsou nyní tyrany, nikoli služebníky svých domovů.
Znali se od vidění, ale po prvním dítěti ustalo i to.
Žádný choulostivý dotaz dítěte není tak trapný, jako rozpaky rodičů nad odpovědí.
Muž je sloup stanu, žena je jeho plachta a děti jsou provázky.
Lidé jsou jako malé děti. Nejvznešeněji se tváří, když mají plné kalhoty.
I vodu pij opatrně, dívá-li se na tebe dítě.
Starosti jsou jako naše děti - za pečlivého ošetřování zdárně rostou.
Generace za generací musí začínat od začátku a poznávat svět znovu. Svět se mění tak rychle, že děti se nemohou učit od svých rodičů nebo rodiče od svých dětí. Generace jsou jak cizí kameny ztroskotané v čase.
Že mlčení je síla a mluvení slabost, to je vidět i z toho, že starci a děti rádi mluví.