Hlavní tajemství, jak si zachovat veselost, jest nedovolovat, aby nás maličkosti znepokojovali, a zároveň umět si vážit těch drobných radostí, jenž nám osud poskytuje.
Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebevíc mě raní, čím více strádám, tím víc plápolám.
Osud je zbabělý pes. Lehne si, když na něj dupneš.
Kam nás osud táhne opět a znovu, tam jděme.
Bohatí jsou vždy spokojeni s osudem chudých.
Všechny opravdu velké básně jsou variacemi na píseň osudu, ať už je to maestoso, allegro nebo scherzo.
Umění je na věčnost spjato s osudy člověčenstva.
Většina lidí se činí nespokojenými jen přehnanými nároky na osud.
Ach, jak lidský duch je neznalý osudů příštích, neumí zachovat míru, když zpychne záplavou štěstí.
Viník se bojí zákona, nevinný pak osudu.
Kdo touží být šťastný, musí si obstarat to, co mu žádný osud nemůže ukrást.
Hvězdám jsou lhostejné naše osudy, protože existují tisíce let, stovky olympiád.
Člověk znovu a znovu pociťuje potřebu spojovat se sobě podobnými, dáti jim poznati svoje myšlenky, dovídat se o myšlenkách bližního. Pro reprodukci je mu nutno, aby žil ve společnosti. Osamění je mu osudné, zbavuje ho základních prostředků existence.
Příbuzné nám uštědřuje osud. Ještě štěstí, že přátele si můžeme volit sarni.
Obvyklým osudem nových pravd je, že začínají jako kacířství a končí jako předsudky.