Všechny opravdu velké básně jsou variacemi na píseň osudu, ať už je to maestoso, allegro nebo scherzo.
Hlavní tajemství, jak si zachovat veselost, jest nedovolovat, aby nás maličkosti znepokojovali, a zároveň umět si vážit těch drobných radostí, jenž nám osud poskytuje.
Sluší se stýskat si na osud, ne nad ním plakat.
Kam nás osud táhne opět a znovu, tam jděme.
Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zaslouží své jméno.
Bohatí jsou vždy spokojeni s osudem chudých.
Většina lidí se činí nespokojenými jen přehnanými nároky na osud.
Osud je zbabělý pes. Lehne si, když na něj dupneš.
Kdo touží být šťastný, musí si obstarat to, co mu žádný osud nemůže ukrást.
Ach, jak lidský duch je neznalý osudů příštích, neumí zachovat míru, když zpychne záplavou štěstí.
Viník se bojí zákona, nevinný pak osudu.
Hvězdám jsou lhostejné naše osudy, protože existují tisíce let, stovky olympiád.
Obvyklým osudem nových pravd je, že začínají jako kacířství a končí jako předsudky.
Hrob je stále přece jen nejlepší opevnění proti útokům osudu.
Příbuzné nám uštědřuje osud. Ještě štěstí, že přátele si můžeme volit sarni.