Nadměrné štěstí se řídí týmiž zákony jako nadměrná bolest.
Každou bolest jenom trpělivost vyléčí.
Silná je láska, když prošla ohnivým křtem bolesti.
Co je štěstí? Talíř polévky, místo na spaní a žádné bolesti. Není to samo o sobě dost?
Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci: Zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!
Malé bolesti přivádějí nás z rovnováhy, ale velké nás navracejí samým sobě.
Kdo pokládá svůj osud za těžký, ať se podívá na jiné, aby se naučil trpět.
Láska je rozkoš, ale působí bolest.
Všechno utrpení kolem nás je i naším utrpením, nemáme všichni jedno tělo, zato jeden růst, a ten nás provází všemi bolestmi v té či oné podobě.
Kdo se bere z lásky, bude žít v bolestech.
Nesmíme se zlobit a trpět kvůli tomu, že nejsme známí, spíše musíme usilovat o to, abychom stáli za poznání.
Nikdy nebudu dbát, aby se Emil neporanil... Snášet bolest je první předmět, kterému se má učit a který bude potřebovat nejvíce.
Smrt přichází jen jednou a dává se pociťovat v každou chvíli života: je horší ji tušit než ji vytrpět.
Bolest z lásky je pro ženu největší rozkoší.
Žena opravdu někdy zvířecky trpí láskou, totiž snáší svoje neštěstí, jako zvíře snáší bolest, nesnaží se uzdravit, umí se jenom chvět a lízat si ránu.