Láska přináší zpočátku slast, ale na konci bolest srdce.
Bolest je prvním pokrmem lásky.
Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemužeme mít ...
Láska je rozkoš, která se mění v bolest, není-li opětována.
Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá.
Lásku je třeba brát sportovně - pak budete šťasten. Berete-li ji zamilovaně, pak budete celý život trpět.
Smrt není konec všeho! Je začátek nové bolesti!
Radosti jsou našimi křídly, bolesti našimi ostruhami.
Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí.
Láska, má tu přednost, že se nám znemožňuje trápit se nad sebou samým tím, že se trápíme pro jiné.
Radost je bolest, na kterou se díváme z jiné strany.
Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.
Ptáte se, jaký je univerzální lék na velikou bolest? Čas.
Všechny bolesti lidské lze zahojit pomocí léků, toliko na bolest lásky neznáme hojivou mast.
Kde jinde se pozná opravdová velikost člověka, když ne v těch případech, kdy se rozhodne raději věčně trpět než učinit cokoliv proti svému svědomí?