Představme si množství lidí v řetězech a všechny odsouzené k smrti; každého dne jsou někteří vražděni před očima ostatních; ti, kteří zůstávají naživu, vidí v osudu svých druhů svůj vlastní osud, s bolestí a bez naděje pohlížejí jeden na druhého a čekají, až i na ně dojde. Toto je obraz lidského údělu.
Smrt je lékem proti bolestem, které si způsobujete.
Radost je bolest, na kterou se díváme z jiné strany.
Láska se ptá přátelství: "Proč jsi na světě, když existuji já? Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím."
Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemužeme mít ...
Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá.
Člověk si vždycky najde nějaký důvod, aby mohl trpět.
Člověk nestojí nad ostatními živočichy proto, že je může bezcitně trápit, nýbrž proto, že je lituje.
S bolestí si vystačíme sami, avšak chceme-li prožít plnost radosti, potřebujeme někoho, s kým ji můžeme sdílet.
Všechny bolesti lidské lze zahojit pomocí léků, toliko na bolest lásky neznáme hojivou mast.
Velké bolesti jsou němé.
Čas zbavuje lidi bolesti.
Bolest není od lásky nikdy daleko.
Milovat znamená trpět, ale nemilovat znamená zemřít.
Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.