Čas zbavuje lidi bolesti.
Chceme-li porozumět nějaké osobě, musíme prožívat její pocity, trpět jejími bolestmi a užívat si její radosti.
Je těžké bolest mít a trpělivý být.
Houba na mořském dně, když se dosyta napila vody, nemůže jí do sebe již více sát. Ale ne tak srdce člověka. To je schopno trpět do nekonečna.
Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.
Bolest není od lásky nikdy daleko.
Kdo pokládá svůj osud za těžký, ať se podívá na jiné, aby se naučil trpět.
Všechny naše vědomosti nám dopomáhají k tomu, že umíráme daleko bolestnější smrtí než zvířata, která nic nevědí.
Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci: Zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!
Trocha bolesti v lásce je jako sůl do polévky, aby nám lépe chutnala.
Nic není tak nesnadné, jako najít vhodná slova pro vlekou bolest.
Prostřednost básníkům trpět nebude nikdo z bohů či lidí.
V lásce se střídá radost i bolest.
Láska kvete jen v bolesti. Čím jsou vyznání milenců, ne-li výkřikem úzkosti?
Musíme umět odpouštět a netrvat v nepřátelství a v nevlídném smýšlení, které druhému činí bolest a nám brání v požitku ze sebe samých.