Trocha bolesti v lásce je jako sůl do polévky, aby nám lépe chutnala.
Cítit, milovat, trpět, obětovat se, bude vždycky obsahem života ženy.
V lásce se střídá radost i bolest.
Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci: Zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!
Musíme umět odpouštět a netrvat v nepřátelství a v nevlídném smýšlení, které druhému činí bolest a nám brání v požitku ze sebe samých.
Nic není tak nesnadné, jako najít vhodná slova pro vlekou bolest.
Bolest není od lásky nikdy daleko.
Houba na mořském dně, když se dosyta napila vody, nemůže jí do sebe již více sát. Ale ne tak srdce člověka. To je schopno trpět do nekonečna.
Chceme-li porozumět nějaké osobě, musíme prožívat její pocity, trpět jejími bolestmi a užívat si její radosti.
Přátelství zdvojnásobuje radosti a na polovinu zmenšuje bolest.
Co je štěstí? Talíř polévky, místo na spaní a žádné bolesti. Není to samo o sobě dost?
Zabývajíc se svými bolestmi, zvětšujeme je, přemýšlejíc o svých slabostech, posilňujeme je.
Všechno utrpení kolem nás je i naším utrpením, nemáme všichni jedno tělo, zato jeden růst, a ten nás provází všemi bolestmi v té či oné podobě.
Prostřednost básníkům trpět nebude nikdo z bohů či lidí.
Všechny naše vědomosti nám dopomáhají k tomu, že umíráme daleko bolestnější smrtí než zvířata, která nic nevědí.