Člověk žádá od světa všechno, od sebe nic.
To, co pohání svět vpřed není láska, ale pochybnost o ní.
Cynik se dívá na svět s monoklem na oku své duše.
Každý básník je do jisté míry reformátor, který se snaží zachránit svět před hříchem ošklivosti.
V atomové době přivádíme lidi na svět stejnou technikou jako v době kamenné.
Život je boj, tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošel!
Žena, která je jen trochu k světu a není zrovna hrbatá, může si vzít, koho chce.
Svět by mohl být spasen jedině tehdy, kdyby se králové stali filozofy, nebo filozofové králi.
Člověk přichází na svět se zaťatými pěstmi, jako by pravil: „Celý svět je můj.“ Odchází z něho s nataženými dlaněmi, jako by říkal: „Podívej se, nic si s sebou neberu.“
Filozofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to - změnit ho.
Člověk dokáže před světem ukrýt všechno až na dvě věci: že je opilý a že je zamilovaný.
Kdo je přítel? Ten kdo první přichází, když celý svět odešel.
Svět je ztracen jen do té míry, do jaké je sám ztracen.
Všechny okovy světa tvoří jeden řetěz.
Co zmůže svět proti nádhernému snu lidské duše?